Jak jsem sabotovala vybíjenou a další sportovní střípky ze školy

Je docela paradox, že ačkoliv v dnešní době pravidelně cvičím a jsem aktivní osoba, v době studia na gymnáziu tělocvik patřil k mým nejméně oblíbeným předmětům. Zejména jsem si zoufala z kolektivních sportů, na které jsem nebyla stavěná.

Projevilo se to během vybíjené. Neuměla jsem pořádně chytat ani házet míč. Jediné, co mi šlo, bylo se vyhýbat míčům jiných, protože jsem byla mrštná a rychlá. Bohužel až tak moc mrštná, že jsem v nejednom případě zůstala ze svého družstva poslední. Proti mně stála převaha spolužáků z druhého týmu, kteří se mě pokoušeli vybít. Mé ruce byly příliš slabé, než abych je vybila, takže počet protivníků neklesal. Nakonec jsem většinou rezignovala a nechala se záměrně vybít, udeřit míčem na méně bolestivé místo, aby hra skončila a dali mi pokoj.

O moc lépe jsem si nevedla ani ve florbalu. Nešlo mi střílení gólů ani chránění branky. Jediné, co mě na této hře bavilo, bylo, když jsem mohla své otravné spolužáky přetáhnout po kotnících hokejkou a tvářit se, jako že to byla nehoda. 😇

Nakonec jsem to vzdala a nechala si od doktorky napsat uvolnění z tělocviku. Vůbec se mi po něm nestýskalo, měla jsem kratší vyučování a občas si díky tomu mohla i přispat.

Ke sportu jsem se znovu vrátila až po maturitě. Nejdříve jsem začala cvičit doma a poté se přidal povinný tělocvik na Filozofické fakultě. Během bakalářského studia jsme měli za úkol absolvovat tělocvik ve dvou semestrech. To mi nevadilo, ba naopak jsem se na to docela těšila. Ostatně, cvičení jednou týdně není nic, co se nedá zvládnout, a to i kdyby člověk jinak nesportoval.

Poprvé jsem si zapsala posilovnu. Chodila jsem cvičit s jinými studentkami. Střídaly jsme se postupně na nejrůznějších cvičebních přístrojích. Vyučující na nás dohlížela jen, abychom se neflákaly, a jinak nás nechávala být, což mi vyhovovalo, protože jsem si mohla cvičit svým vlastním tempem. Jediné, co mi na tomto předmětu vadilo, bylo, že některé spolužačky blokovaly přístroje příliš dlouho, protože místo cvičení si povídaly s ostatními. Chápu, že popovídat si s ostatními je fajn, ale když ten přístroj nepoužíváš, tak mi uhni! 💪

No, a jako druhý povinný tělocvik jsem si vybrala badminton, protože jsme ho doma s rodinou občas hrávali. Původně jsem chtěla tenis, dokonce jsem si ho zapsala, ale po úvodní hodině jsem zjistila, že mi tenis vůbec nejde a nebyla bych schopná splnit kritéria k dokončení předmětu. Tak jsem místo toho přešla na badminton. Znamenalo to sice, že jsem každý týden musela cestovat poměrně daleko tramvají, abych se dostala na místo výuky, ale to mi nevadilo. Badminton byl mnohem víc oddechová záležitost než tenis, prostě jsme si pinkali a koho to přestalo bavit, mohl si jít zahrát ping-pong, protože ve sportovní hale byly ping-pongové stoly.

To by bylo z mých sportovních školních vzpomínek prozatím vše. A jaké zkušenosti se školním tělocvikem máte vy? Bavil vás anebo jste se mu vyhýbali jako čert kříži? Podělte se o své vzpomínky, budu ráda. :)